Pojďme porozumět…
Dílna Ignis, kterou vedou František a Jana Šilarovi letos
naplní 21 let své existence.
Jana Š. napsala o historii...
Co vzniku předcházelo? O jaký ideál jsme se pokusili? Co se mění právě teď?
Co vzniku předcházelo?
Je mnoho vlivů, které určují směr našeho života, ale tím
nejsilnějším jsme my sami. Naše otevřenost a důvěra, opatrnost a váhání,
svoboda nebo strach… Máme-li možnost ohlédnout se zpět, je velmi radostné, když
můžeme vidět zlatou nitku návaznosti jednotlivých období jako plynulou byť ne
vždy snadnou cestu.
Založení dílny předcházela mnohaletá zkušenost s lidmi
se speciálními potřebami, naposledy pak v Jedličkově ústavu v Praze. Bylo
to období plné živých zkušeností, během kterého jsem se setkala s anthroposofií
a rozhodla se studovat seminář pro waldorfské učitele. Celé toto období výrazně
ovlivnilo náš směr. V rámci studia jsem byla na praxi v německé camphillské
communitě .Přišlo nečekané setkání s dílnami, kde se pracovalo s přírodními
materiály, čistými, vonnými, léčivými… I já jsem se uzdravovala radostí
z nových impulsů, bohaté inspirace. Nebylo možno jinak, než se snažit
vnést tuto radost do každodenní práce a měnit a zlepšovat, co se dalo. Také
svěřené osudy dětí či lépe dospívajících v Jedličkově ústavu byly něčím,
co zaměstnávalo mé myšlenky.
Významným setkáním, které přímo ovlivnilo začátek vzniku
Ignisu, bylo setkání a několikaletá spolupráce s Tomášem Váňou, který
dokončoval svůj pobyt v JÚ bez výhledu na uplatnění. Tom, ačkoli
nepohyblivý a zcela odkázán na pomoc druhých, byl pln touhy tam založit
pracovní – chráněnou dílnu. Koupila jsem první plástve včelího vosku a se všemi
jsme obdivovali nádheru a možnosti tohoto včelího daru. Tomáš mimořádně vnímal
vůni i kvalitu, hlídal výsledek. Přemýšlel a vymýšlel nové a nové druhy svící.
Svou trpělivou pozorností se stal významným spoluzakladatelem Ignisu. Protože
v té době nebylo možné založit chráněnou dílnu podle našich představ na
půdě JÚ, rozhodli jsme se pro jiné místo i formu. Po zkušenostech
z ústavního způsobu práce jsme byli rozhodnuti vytvořit malé společenství,
které by mohlo fungovat co nejvíc samostatně a svobodně.
Neměli jsme mnoho peněz a tak nebyl ani velký projekt ani
zajímavé prostory, pouze malý nebytový prostor v Americké ulici
v Praze 2. Podpora od obecního úřadu při zakládání byla minimální. Proto jsme
zvolili formu podnikatelskou, které rozuměl František, ale pro mne to byl krok
do neznáma. Cítila jsem však, jak důležité jsou obě polohy. Mužská, která víc
rozumí otázce praktického finančního zajištění a ženská, chránící sociální oblast.
Na prvním místě našeho „podnikání“ bylo vytvořit pracovní místa pro ty, kdo
jsou znevýhodněni ať fyzicky či mentálně.
Dílnu jsme oficiálně otevřeli v červenci roku 1993.
V srpnu zemřel Tom Váňa, který se k nám měl přidat v září. Cítím
silně jeho přítomnost ve chvílích, kdy hledám odpověď na těžké otázky, při
zásadních rozhodováních mi stále pomáhá.
Začínali jsme ve třech, stáčeli svíce a prodávali na trzích
v ulicích Prahy. Dělalo nám velkou radost, jaký zájem od samého počátku o
svíčky i o dílnu byl. Během času jsme se mohli pomalinku rozšiřovat a přijmout
i další zaměstnance. Pomáhala rodina i dobrovolníci studenti, často jsme zůstávali
dlouho do noci a práce nám byla radostí. Přestěhovali jsme se do větších
prostor, rozšířili se o vlastní krámek.
O jaký ideál jsme se pokusili?
Chtěli jsme vybudovat dílnu společně s lidmi fyzicky či
mentálně znevýhodněnými, která bude co nejvíce soběstačná. Dařilo se ji utvářet
na principu společné práce, kde jsme se navzájem doplňovali a každý mohl
uplatnit to, co dokázal bez hodnocení a rozlišování schopností.
V dlouhodobé perspektivě jsme se všichni zdokonalovali, získali víc
sebedůvěry a poznávali sami sebe. Uvědomili jsme si a zachytili, jak důležitý
je každý z nás svou originální podstatou pro svět. Nepřemýšleli jsme
příliš o terapii, a přesto se samotná práce se včelím voskem stala velmi
ozdravnou. V malé skupině můžeme prožít rytmus celého procesu výroby od začátku
až do konce a i to má hluboký léčivý význam.
Pokusili jsme se pracovat s přírodním materiálem tak,
abychom vyráběli věci krásné a potřebné. Podařilo se rozšířit výrobní program o
práci s ovčí vlnou a tak se prostor zaplnil barvami. Našim záměrem byla
také otevřenost k veřejnosti, která proudila nenásilně v rozhovorech
v krámku či při kurzech, které se v dílně pořádaly. Touto cestou přicházela i důležitá sdělení
jakoby zrcadlením, která nám pomáhala vidět potřeby zvenku. Tím vznikaly nové
nápady a práce se mohla rozvíjet a dařit. Snažili jsme se nedělat víc, než na
co jsme stačili, abychom nerozptýlili klid a harmonii, ve které mohli všichni
najít i malé útočiště před rychlým tempem tohoto světa.¨
Co se mění právě teď?
Forma dílny Ignis, kterou jsme zvolili je však teď již
neudržitelná. Sociální politika, zvyšování minimální mzdy bez rozlišení, zvedání
cen materiálů a energií, prodej domu, ve kterém jsme a v neposlední řadě
také čas, který připomíná, že naše fyzické síly nejsou neomezené, to vše nás
tlačí k ukončení práce. V poslední době jsme však prožili velkou
podporu od všech kolem nás, tak velkou, že by mohla vyvážit všechny vyjmenované
potíže. Je tedy čas na změnu, nikoli na ukončení.
Tento čas změny či proměny jsme v rozhovorech a úvahách
vkládali do mnoha srdcí a po delším setkávání s obyvateli Camphillu
v Českých Kopistech jsme se rozhodli předat výrobu svící právě tam. Rádi
bychom tomuto kroku byli nápomocni tak dlouho, dokud to jen půjde.
V setkání lidí se odehrává mnohem víc, než jsme schopni
si v ten okamžik uvědomit. Setkáváme-li se častěji, pravděpodobně si máme
co dát, o čem hovořit, „setkáváme“ nové plátno.
Symbolicky je tento krok velmi silný, neboť na samém začátku
vzniku první camphillské community byl zářivý obraz: A Candle on the Hill – doslovně přeloženo
svíce na kopci.
„To světlo ve tmě svítí a tma je nepohltila.“ (Jan 1, 5)
